Tak vítej, roku 2025

Původně jsem chtěla tohle novoroční zabilancování "schovat" jako stránku, která bude pod odkazem pouze pro naše přátele a stálé klienty. Ale v nedávné době mě velmi pozitivně inspiroval post na FB úžasné dámy, která má "Kuchařku ze Svatojánu" a došlo mi, že největší odvaha a laskavost je ve sdílení pravdy. Že divný pozitivní a pozlátkový klam dnešní doby sociálních sítí rozbijeme jen tak, že pár statečných začne mluvit o tom, jak věci skutečně jsou. A pak se přidají další a další... A tak mi dovolte se - s obrovskou vděčností, že vůbec můžu tahle slova psát - podělit o náš příběh roku 2024.

Minulý rok pro mě byl bezesporu ten nejtěžší v životě. 11.března jsem porodila chlapečka jménem Péťa, je moje štěstí a naplnění. Ale udržet nás oba na živu mě stálo doslova všechny síly...

Po velmi nepovedeném a náročném porodu jsme museli uchvátat přesun domů, protože kluk jedl o mnoho víc, než sestřičkám říkaly tabulky. Tak ho krmily málo a pořád jim plakal. Tak je štval. Když jsem to zjistila, hned jsem si ho vzala k sobě na celý den i noc i přesto, že jsem byla den po císařském řezu a porodu, kde jsem skoro "zůstala na stole". Nebyla sranda se postarat o úplně čerstvé miminko, když se člověk nemůže ani sám posadit na posteli, ale nějak jsme to zvládli. Ta pravá lahoda ale přišla doma. Všichni, kdo slibovali, že mi s ním pomůžou, se najednou nějak vytratili... Péťa skoro vůbec nespal a od narození byl dost divoch. Takže jsme trávili většinu dne v nosítku. A aby stále neplakal, nemohla jsem si sednout, ale ani se zastavit. Takže jsem první tři měsíce v podstatě ve dne v noci chodila po baráku, nosila věci z místa na místo, naučila se s ním nandat pračku, myčku, vyčistit si zuby, dojít na záchod... Do toho jsme měli doma už den po propuštění z porodnice manželovo dceru a syna, které má ve střídavé péči. A manžel, který úplně neunesl drastickou změnu režimu v podstatě na tři čtvrtě roku zmizel z bytu do garáže a kotelny a objevoval se pouze na jídlo a spánek (v oddělené ložnici). Za úspěšný den jsem považovala, když jsem se zvládla osprchovat a alespoň jednou najíst. Za luxus jsem považovala dny, kdy jsem se vyspala 4h v kuse. A nemělo to východisko. Žádný výhled na odpočinek, na pomoc, na jednu noc spánku.

Na mateřství je zvláštní, že jsem se nikdy necítila tak opuštěná a přesto jsem nemohla být ani chvíli sama... 

A abych si na tohle všechno náhodou nezvykla, věděla jsem, že nás musím od prvního měsíce uživit. Vdávala jsem se totiž z lásky, ne pro peníze (dejte mi facku :)). Kvůli dílně se musím poměrně zásadně podílet na výdajích na energie našeho domu a protože manžel živí své první dvě děti a hypotéku, sebe a mrňouse jsem musela uživit já. Dnes to vypadá tak, že když přijde rodičovský příspěvek a zaplatím všechny náklady, jsem asi tisícovku v mínusu. A to jsme ještě neměli ani rohlík, Lipánek a nekoupili jedinou plínku. Občas se na mě některé maminky (hlavně ty, které měly malé děti před dlouhou dobou a trochu zapomněly) dívají jako že "co si stěžuju, všechny jsme to zvládly". Jo, ale když má normální maminka půl hodiny volno, jde si lehnout. Já musela už od prvních týdnů do dílny.

Můj děda říkával, že "Když si myslíš, že nemůžeš, ještě 2x můžeš." Tak ne, dědo, ještě 5x můžeš. A pak omdlíš. Když bylo miminku asi 8 týdnů, volala jsem do porodnice, že bych potřebovala asi odbornou pomoc. Že mi začíná trochu vynechávat hlava a mám dost divné myšlenky. Ptali se, kolik spím a jak často mám týdně alespoň 20 minut volno pro sebe. Tak jsem řekla, co jsem řekla. A oni mi vysvětlili, že v tomto stavu mě žádný psycholog nepřijme. Že se jedná o totální vyčerpání organismu a poruchu z nedostatku spánku. A že se mám dát prvně dohromady a pokud to bude trvat, mám se potom ozvat. Tak jsem už nezavolala. Vlastně jsem se o sebe poprvé v životě naučila skvěle starat. Hlídám si spánek, jídlo, pitný režim... abych fyzicky vydržela. Protože když nebudu fit, nikdo mi nepomůže a jsem pěkně v prdeli :). Špatný důvod, dobrý výsledek.

Když to začalo být v létě trochu lepší, zjistila jsem, že se stávajícím sortimentem a cenami to takhle dál nepůjde. Neměla jsem dost času na výrobu a zase mi bylo jasné, že nemůžu jen tak pro nic za nic zdražit. Zúžila jsem tedy Kameny pouze na květiny a Menhiry, kompletně jsem přepracovala recepturu, naučila se vyrábět vlastní formy, poptala nové tácky... Skoro na dva měsíce mě to vyřadilo z provozu. Ale věděla jsem, že do Adventu musí být hotovo.

Na hlavní sezónu jsem se tedy těšila jako malá. Vše perfektně naplánované. Já na trhy jezdit nemůžu, protože nikdo Péťu celý den neohlídá. Spoléhala jsem se tedy na kombinaci - někam manžel, na hlavní radniční trhy v ČB dva úžasní lidé - kamarádi, kteří nám pomůžou. Z tržeb jsem chtěla zainvestovat do nákupu olejů k výrobě našich nových mýdel, esencí a pryskyřic k vytvoření dvou směsí s levandulí a nákupu pravého jasmínu, abychom rozšířili nabídku. Spoustu nocí plných práce, příprav, vyrábění zboží, velké investice do materiálu, lahviček, listopad a prosinec jsem se opravdu nezastavila. Z předchozích trhů jsme investovali do výroby a hlavní adventní trhy měly pokrýt nové produkty a dva měsíce života mě a Péti, abychom si odpočinuli, mohli dodělat rozepsanou knížku o výrobě domácí drogerie a pomalu spustili výrobu mýdel.

Asi tušíte, že to nedopadlo dobře...

Jako velké poučení jsem si vloni odnesla, že na stánku to chce prostě můj nebo manželovo ksicht. Hlavní trhy pro mě neskončily s kapitálem na rozvoj a rezervou na leden a únor, ale velkým mínusem. Těžce jsem to vydýchávala. Ale protože z každého citrónu jde udělat limonáda, hned po svátcích jsem se pustila plnou vervou do mýdel a jejich prodej spustíme díky tomuhle průšvihu o mnoho dříve.

Takže abych tuhle přehlídku stěžování a sebelítosti nějak ukončila - v minulém roce jsem našla své dno. Psychické i fyzické. Krásné na tom ale je, že když tohle člověk přežije a ještě u toho dokáže uživit miminko, zalije ho takový blažený pocit svobody... Naučilo mě to všechno velkou spoustu věcí. Hlavně jsem úplně přehodnotila priority. Nejnovější model telefonu, reprezentativní auto a značkové oblečení jsou věci, které mi už absolutně nic neříkají. Pochopila jsem, jakou hloubku má, když Vám někdo přeje hodně zdraví. A že k pocitu hojnosti není cesta přes víc věcí, víc peněz, víc... Ale že prostě stačí chtít míň. A tohle je skvělé uvědomění na začátku roku, kdy připravuji naší první řadu drogerie. Ta totiž přesně tohle reprezentuje. 

A taky přichází čas poděkovat Vám - našim drahým a váženým zákazníkům. Bez Vás, Vašich objednávek a Vaší přízně by tohle možná nemělo dobrý konec. Všechno by se to asi muselo vydat jiným směrem. A ten by nás provázel i další roky.

Moc se těším, co nám všem nový rok přinese.

Přejeme Vám, ať je Váš rok plný dní, které budou stát za to!

A ještě jednou děkujeme za Vaši přízeň. Asi nejde slovy vyjádřit, jak si jí vážíme.

Lenka a Péťa